Jak se dostala poklice od kola na zeď Jesiky
Jesika svou rodinu neviděla čtyři roky. Rok po rodinném setkání vypráví, jak si znovu píše se sourozenci, jak strávila Vánoce u sestry a proč má na zdi v pokoji pověšenou poklici z auta.
Patnáctiletá Jesika z dětského domova měla před rokem své rodinné setkání. Přála si sejít se se svými sourozenci, které dlouho neviděla.
Koordinátorka s ní po roce udělala rozhovor:
Koo: Před rokem se podařilo, že jsi se po dlouhé době viděla se svými sourozenci, a nakonec i s mamkou. Jak dlouho jsi je vlastně předtím neviděla?
Jesika: Asi tak čtyři roky.
Koo: Vím, že na setkání jste se domluvili, že budete v kontaktu přes FB, daří se to?
Jesika: Ano, píšu si se sestrami, občas i s bráchou. O Vánocích jsem byla u sestry doma a pak jsme jely i za mamkou, kde jsem se viděla s dalšími sourozenci. Také na jaře jsem byla doma.
Koo: Zdá se, že se tedy podařilo splnit tvé přání vidět rodinu. Je ještě něco nového?
Jesika: Od sestry jsem se dozvěděla o mém tátovi. Napsala jsem mu a teď si píšeme.
Koo: Vypadá to, že se podařilo znovu obnovit kontakty mezi
Vámi, oceňuji tvoji odvahu. Jak na ten den, kdy jste měli setkání vzpomínáš?
Jesika: Byla jsem asi nejdřív nervózní, ale pak to bylo dobrý. Když jsme pak odcházeli z té budovy, tak jsme ještě šli na náměstí na zmrzlinu. V tu dobu jelo okolo auto, kterému upadla z kola poklice. Já jsem si jí sebrala na památku a popsala takovými znaky. Mám jí pověšenou v mém pokoji.
Koo: Prozradíš, co to je za znaky?
Jesika: Jsou to japonská jména hrdinů mého oblíbeného seriálu.
Koo: Koukám, že máš vyzdobený pokoj obrázky, to jsi malovala ty?
Jesika: Ano, já takhle relaxuju.
